Ishar 1: Legend of the Fortress je klasické RPG z roku 1992, které hráče zavede na ostrov Kendoria zmítaný tyranií mocného mága Krogha. Se skupinou dobrodruhů musí prozkoumávat rozlehlý svět, bojovat s nebezpečnými nepřáteli a získat spojence k jeho svržení. Kombinace nelineárního průzkumu, taktických soubojů a správy družiny dělá z Isharu nezapomenutelný zážitek.
Pamatuju si to jako by to bylo dnes, když jsem poprvé zaznamenal existenci série Ishar. Když jsem tohle RPG spatřil, byl jsem naprosto uchvácený. Na svou dobu měla hra nádhernou grafiku, která má i dnes své kouzlo. Kromě toho všechny ty zbraně, štíty, zbroje, kouzla, lektvary. Zkrátka si mě tahle hra získala na první pohled. Nutno dodat, že v té době mi bylo něco kolem osmi, možná devíti let. Herní zkušenosti minimální, znalost angličtiny téměř nulová. Proto jsem si tenkrát hru nejvíce užíval jako divák, neboť hráčské mé pokusy v té době končily velmi brzo. Nakonec jsem si však v pozdějších letech hru užil i jako hráč. A to hned několikrát. Ale vezměme to hezky od začátku.
Ishar: The Legend of the Fortress vyšel v roce 1992 a stálo za ním francouzské studio Silmarils. V tu dobu mělo studio už za sebou RPG Crystal od Arborea (1990) na něhož první Ishar svým způsobem navazoval. Příběh hry je vcelku jednoduchý. Odehrává se na ostrově Kendoria, kde se po porážce temného mága Mogrotha (hlavního antagonisty předchozí hry Crystals of Arborea) objevil nový nepřítel – zlý čaroděj Krogh. Krogh získal moc a začal budovat svou pevnost Ishar, odkud chce ovládnout celý ostrov. Vy jako hráč máte za úkol sestavit družinu, která se vydá porazit Krogha a ukončit tak tyranii nad Kendorií. Než se tak stane, budete muset prozkoumávat celý ostrov, shánět si lepší vybavení, získávat informace a celkově se připravovat na váš primární úkol. Hra se v následujících letech dočkala ještě dvou pokračování. Ishar 2: Messengers of Doom (1993) a Ishar 3: The Seven Gates of Infinity (1994). V plánu bylo i čtvrté pokračování, ale z jeho vývoje nakonec sešlo. Fragmenty hry byly propsány do hry Asghan: The Dragon Slayer.
Já jsem si vcelku nedávno hru zahrál, abych si oživil notně zaprášené vzpomínky, a musím říct, že první Ishar po vizuální stránce stále má své kouzlo, ale jinak je na něm znát, že hra vyšla na začátku devadesátých let. Důvodem jsou některé zastaralé mechaniky, které naštěstí byly v dalších dílech přepracovány. Jako první je placení za ukládání hry. Chápu, že šlo o prvek, jak hru hráčům ztížit, ale ve výsledku je to otravné. Díky bohu, že při hraní v emulátoru můžete ukládat jak je vám libo. S ukládáním byl ještě jeden problém, který je společný nejenom pro celou trilogii, ale i pro velkou část her z této doby. Je třeba si pamatovat název vašeho „savu.“ Dalším nepohodlným aspektem, je ovládání, některých funkcí. Například zatímco ve druhém a třetím díle kouzlíte jen za pomocí ikonek, ke kterým se snadno dostanete, tady musíte v menu postavy najít kouzlení a pak vybrat dané kouzlo. Boj zbraněmi je tady shodný s ostatními díly, a to klikáním na jednotlivé ikony. Stejně tak můžete ovládat i pohyb, ale klávesnice je přece jenom komfortnější.
Co mě vždy baví na RPG titulech, je starost o vašeho bojovníka, potažmo starání se o celou družinu. Všechno to pořizování co možná nejlepšího vybavení a zbraní, nebo vypiplávání si všech těch statistik. Tady to obnáší hledání hostinců, kde vaše bojovníky nasytíte nebo uložíte ke spánku, nebo obchodů, kde pořídíte zbraně, oblečení, nebo další různé předměty. K tomu však, abyste mohli utrácet, musíte i něco vydělat. Peníze získáváte buď splněním úkolů, nebo souboji s nepřáteli. Co se týče peněz v sérii Ishar, jde většinou o nedostatkové zboží. Tady opravdu nebudete trpět nadbytkem, jako se to třeba stávalo u Zaklínače, kdy jsem v pozdější fázi nevěděl, za co má utrácet.
Pokud se budeme bavit o samotném postupu hrou, přiznám se, že jsem si vypomáhal návodem, který na internetu lehce najdete. Ono asi bych si poradil i bez něj, ale přece jenom nemám k dispozici tolik volného času, abych bloudil po ostrově Kendoria a bloumal, kde jsem co přehlédl. Tím se dostávám k tomu, jestli má ještě cenu hrát tyhle staré hry. Výše jsem zmiňoval, že hra má již zastaralé mechaniky. Na druhou stranu opakuji, že Ishar vypadá stále dobře, byť musíte mít stále na mysli, že hra vyšla už v roce 1992. Abych si tedy odpověděl, musím říct, že to cenu má. Tyhle staré RPG měly zkrátka své kouzlo, navíc v případě téhle série měly i hezky vizuál. Proto si myslím, že by byla hrozná škoda se do těchto her alespoň jednou za život nepustit.
Komentáře
Okomentovat